Pozor na snahu daňově optimalizovat. Správce daně posuzuje, není-li jí až příliš.

Zákon č. 80/2019 Sb. do českého daňového řádu doplnil zdánlivě banální odstavec, podle kterého se „při správě daní nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.“

V praxi to pak znamená, že usoudí-li správce daně, že jste konkrétní jednání (například uzavření darovací smlouvy na nemovitý majetek) uzavřeli převážně za účelem toho, abyste snížili svou daňovou povinnost (resp. splnili podmínky pro uplatnění daňové slevy), pak k tomuto právnímu jednání s odkazem na citované ustanovení nepřihlédne. Takový postup správce daně pak povede k doměření daně a penále.

Doplněné ustanovení daňového řádu nepředstavuje v českém právním řádu zásadní novinku, protože vychází z obecné zásady, dle které není výkonem práva jeho zneužití. S touto zásadou česká i evropská judikatura konstantně pracují. Avšak soudy při uplatňování této zásady v daňových otázkách vždy posuzovaly, zda daňoví poplatníci povoleně využívali ustanovení zákona či jeho mezer za účelem placení nižších daní nebo přímo vytvářeli umělé transakce za účelem získání daňového zvýhodnění.

Jak se totiž podává výslovně např. z rozhodnutí Evropského soudního dvora v případu C-103/09: „Osobě povinné k dani totiž nelze vytýkat, že zvolila finanční pronájem, který jí poskytuje výhodu spočívající, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, v rozložení placení jejího daňového dluhu, namísto koupě, která jí takovou výhodu neposkytuje, pokud je DPH z tohoto finančního pronájmu řádně a v plné výši zaplacena.“

Nebo v případě C-117/16: „pokud má osoba povinná k dani možnost se rozhodnout mezi dvěma plněními, není povinna si zvolit plnění, s nímž je spojeno placení vyšší částky daně, ale naopak má právo na volbu struktury své činnosti tak, aby omezila svůj daňový dluh).

Dosavadní judikatura při hodnocení výše položené otázky používá tzv. dvousložkový test zneužití, dle kterého musí být výsledkem dotčených plnění získání daňového zvýhodnění a ze všech objektivních okolností musí vyplývat, že hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění.

Uzákoněný text je z tohoto pohledu spíše lakonický a může tedy svádět správce daně k používání institutu v nepatřičných případech. I Evropský soudní dvůr dovodil, že například: „nehledě na čistě vykonstruovanou operaci zbavenou jakékoli hospodářské podstaty – skutečnost, že občan Unie, fyzická nebo právnická osoba, měl v úmyslu využít výhodného zdanění platného v jiném členském státě než ve státě svého bydliště nebo sídla, sama o sobě neumožňuje zbavit jej možnosti dovolávat se ustanovení Smlouvy“.  

Aby tedy nedošlo k jistě nepříjemnému doměření daně a penále i ve Vašem případě, je nutné, aby Vaše transakce měly svůj nepochybný ekonomický smysl a účel a tomuto účelu odpovídaly i doprovodné písemné podklady. Při jednoduchých transakcích to jistě není příliš náročný úkol, avšak existuje mnoho případů, kdy bude vhodné (a často i nutné) poradit se s odborníkem.