Digitalizace jako kouzelná hůlka? Jen pro ty, co vědí, jak má znít kouzlo!

V posledním roce bylo napsáno mnohé o digitalizaci stavebního řízení. Měla představovat konečný přerod do současné, lepší doby. Všechno mělo být rychlejší, efektivnější, modernější. Jak vše nakonec dopadlo nemusíme, resp. ani raději nechceme připomínat. Z našeho pohledu však digitalizace již od počátku neřešila a stále neřeší klíčový problém státní správy. Úředník totiž má především vědět, jak rozhodnout. Pokud netuší či nemůže, nepomůže mu ani ten nejbystřejší algoritmus, ba naopak, jen mu dá více času na přemítání, zda by přeci jen neměl jednou provždy zavřít oči a doufat, že ten podivný problém zmizí sám od sebe.

Rozhodování je totiž založeno na prostém faktu: aby bylo možné rozhodnout, musí úředník znát právní předpisy a umět číst soudní rozhodnutí, aniž by je považoval za přehnanou hru se slovíčky. Představa, že digitalizace tyto základní předpoklady nahradí, je přibližně stejně realistická jako to, že samořiditelné auto pojede, i když nemá motor.

Skvělým příkladem digitalizovaného pokroku je stavební řízení. Podáte-li žádost, kde všichni se vším souhlasí, rozhodnutí vám přijde do měsíce. A žádný portál stavebníka k tomu nepotřebujeme. V jižních Čechách – při správných konexích – získali ti šťastnější z nás povolení načerno provedených úprav historického domu do 24 hodin. Jakmile ale do hry vstoupí střet zájmů – třeba když památkáři chtějí okno a hasiči zeď nebo pan starosta záhonky s kytičkami na náklady žadatelů – stavební úřad raději neudělá nic. Respektive něčeho přeci jen udělá. Neformálně a v kuloárech vás tlačí, abyste mu ten střet zájmů vyřešili vy a přišli, až bude vše pro všechny sluníčkové.

Příklad z jižních Čech ukazuje, jak se tento systém překlápí do reality. Skupina odvážných občanů chtěla postavit rodinné domy. Měla všechna potřebná razítka, schválené dokumenty, spokojené sousedy. A co se nestalo? Od roku 2021 čekají na první výzvu k doplnění žádosti. Poznámka pro laiky – jde o první úkon v řízení. V zásadě něco jako když si v autě zapnete bezpečnostní pás. Ptáte se, proč si stavební úřady neumějí ani zapnout bezpečnostní pás? Protože město, které dříve se stavbou souhlasilo, najednou tvrdí, že souhlas vlastně neudělilo a že je stavba nebezpečná. A úřady? Nerozhodují. Namísto toho týrají žadatele svými vysoce nejapnými poznámkami: „bez posvěcení starosty vám nevydám nic“, „je mi to jedno, nemohou mě vyhodit, máme podstav, jdu si koupit šaty“, „no máte pravdu, my bychom byli rádi, abyste podal žalobu, aby nám to řekl soud“, „ano máte pravdu, mohu vám jen doporučit vést správní řízení dál a soudit se a současně se snažit s panem starostou dohodnout“, „vždyť ten souhlas máte, tak co řešíte“. Asi čekají, že se spor vyřeší přirozeným odchodem žadatelů do důchodu. Možná rovnou na hřbitov.

A přitom by to mělo být dle legislativy vcelku triviální. Úřad má názor (souhlas je či není), ten vyjeví v přezkoumatelném rozhodnutí, to se přezkoumá odvolacím orgánem, a případně správním soudem. Teoreticky lze mít rozhodnutí těchto třech instancí do dvou let a střet zájmu závazně vyřešen. Teoreticky. V praxi? Na jihu Čech se místo rozhodnutí raději rozjede maraton podjatosti, klientelistických klik, taktizování, nečinnosti, nespočtu žádostí k ochraně před nečinností, správních žalob k nečinnosti, zrušených nezákonných absurdních a nepřezkoumatelných rozhodnutí, lajdáckých neprojednatelných kasací a všeho možného, co by mohlo žadatele odradit natolik, aby si šel postavit chýši z hlíny někam do lesa, kde žádný úřad ani starosta neexistuje. Bylo by komické sledovat, jak se v tomto případě úřady bezradně plácají ve své neschopnosti odborně rozhodnout a své rozhodnutí odůvodnit, aby mohlo být přezkoumáno, a nestydí se za to pobírat plat, lkát nad svou přetížeností a žádat miliardové digitální systémy. Není, jejich neschopnost dělat svou práci platíme hned dvakrát, ne-li třikrát.

A tak, zatímco se na jednání obecního zastupitelstva plácají po zádech, že se po čtyřech letech shodli na tom, kdo spočítá, kolik bude stát zakopání pár metrů vodovodní trubky do země a pár záhonů s kytkami, stát přichází o daně, firmy o zakázky a lidé o střechu nad hlavou. Ale kdo by se tím trápil? Snad jen nějaký ekonomický analfabet, který se ptá, zda to náhodou neškodí hospodářství.